12 ZASTAVENÍ HISTORIE

DÍL 1. - VÁLEČNÁ LÉTA 1938 - 1945

Město Štětí. Zdánlivě klidné a ospalé městečko. Většinu času jeho existence to tak opravdu bylo, nebereme-li v potaz časté průchody různých vojsk. Obyvatelé žili v míru, věnovali se zemědělství, řemeslům a svým rodinám. Národnostní třenice mezi českým a většinovým německým obyvatelstvem se tu sice sem tam objevovali, např. o té roku 1896 informoval snad veškerý tehdejší tisk, jinak tu však byl klid. Zlom nastal po vzniku samostatné československé republiky. Většina místních obyvatel byla totiž německé národnosti a vznik nového státu vůbec nevítala. Štětí muselo být dokonce obsazováno vojensky. Situace se však brzy uklidnila a v městečku opět panoval klid. České a německé spolky společně pořádaly kulturní i sportovní akce a děti usedaly společně do školních lavic. Vše se změnilo po nástupu A. Hitlera k moci v roce 1933. Není proto divu, že místní Němci, posíleni rétorikou "vůdce" rok 1938 uvítali s nadšením. Po odsunu českého obyvatelstva zde zůstalo asi jen 200 Čechů, kteří válku přežili bez úhony. Nacistické řádění se bohužel nevyhnulo obyvatelům židovského vyznání a mnoho z nich zemřelo v koncentračních táborech. Období okupace přežilo město i obyvatelé vcelku v klidu. Fronta byla daleko, a tak místní podniky podporovaly nacistické válečné úsilí, nadšení němečtí obyvatelé rukovali do wehrmachtu a děti do hitlerjugend. Rušno ve městě začalo být až koncem r. 1944 a při květnových událostech r. 1945. Po odsunu Němců pak město osídlili nově příchozí a Štětí ztratilo svou paměť. Některá místa, kudy kráčela historie těchto pohnutých let si proto ukážeme na naší virtuální prohlídce.  

 1 - nádraží Hněvice - leží na hlavní trase mezi Prahou a Drážďany a díky tomu si užívalo čilý železniční ruch. Nejinak tomu bylo i v dobách II. světové války. Již v roce 1938 se hněvické nádraží potýkalo s velkým přívalem uprchlíků. Levý břeh Labe totiž zůstal českým a břeh pravý byl v odtržených Sudetech. Tuto situaci popisuje Pamětní kniha staničního úřadu Hněvice: "Ženy, děti, rance, nejrůznější kusy nábytku tvořily jednu směsici. Avšak zatím co proudy uprchlíků byly doprovázeny do nitra země, jiný proud uprchlíků byl pozvolna, ale nemilosrdně dirigován od Prahy ku hranicím. Byly to vlaky s uprchlíky německé národnosti, z nichž většina se postavila na obranu republiky proti vlastním soukmenovcům. Některé z nich jistě čekaly v jejich nové nucené vlasti zcela jistě tresty za prokázanou národní zradu. Z Hněvic bylo jich na sever dirigováno asi 80. Mnozí se vzpouzeli. Scény trapné a drásavé. Bylo nutno povolati i četnickou pomoc. Nádraží hněvické jakož i ostatní nádraží se stala útočištěm těm, kdo jinde tato nenašel. Zde přespávali, zde uskladnili, co si ze svého majetku zachránili a zde očekávali trpělivě příhodného vlaku, který by je dopravil dál do krajů, kde by mohli založiti nový domov a začít znovu nový život. Ve hněvickém nádraží obsadili uprchlíci všechny čekárny, chodby, kde také nocovali. Ti štastnější, kteří dostali již přidělené vozy, přespávali ve vozech mezi nábytkem." Během válečných let se po zdejší trati přepravovalo, mimo civilní obyvatelstvo i vojsko, válečný materiál a smutnou kapitolou jsou transporty, které tudy projížděly z Prahy do Bohušovic n. Ohří a odtud dále do gheta a koncentračního tábora v Terezíně.

Rušno zde bylo 28. 12. 1944 kdy proběhl na hněvický areál WIFO (rafinerii syntetického benzínu) první spojenecký nálet. Ten však nezpůsobil velké škody ani v samotném závodu, ani na hněvickém nádraží. Horší byl druhý nálet 17. 4. 1945, kdy přiletělo asi 12 svazů, a shodily přes 2000 pum různých ráží. Po tomto náletu byla přerušena trať Dol. Beřkovice - Hněvice. Celkem zasáhlo trať 42 přímých zásahů. O pořádacím nádraží podniku ani nemluvě. Štěstí stanici přálo. Zůstala bez pohromy a bomby jako z udělaní přestaly padat těsně před stavědlem č. 1. Jen výhybkář Mareš Josef, mající ten den tam službu utrpěl slabý otřes mozku, když spadl do jedné jámy po bombě. Hned měsíc po náletu začalo 5. května 1945 pražské/české povstání, do kterého se zapojili i místní železničáři. Tento den probíhal ve stanici dost rušně. Jeden vůz s protiletadlovými děly obsazený SS vojáky nechtěl se nechat dát odzbrojit a vynutil si odjezd z nádraží i s ukradeným Dieslovým stojanem. Dne 8. května, tudy od Kralup nad Vltavou projížděl německý obrněný vlak se 40 vagony plných příslušníků SS, který měl posílit obranu Libochovic. Po skončení války, v ranních hodinách dne 15. května 1945, pak odjel z pražského Masarykova nádraží obrněný vlak "Vršovice" zpravodajské brigády s názvem "Toledo". Jeho úkolem bylo zajistit trať Lovosice - Ústí nad Labem. Měl obsadit jednotlivé železniční stanice a uvolnit tratě pro dopravu směrem na Prahu. Dále se v oblasti objevily ještě obrněné vlaky "Praha" a "Kralupy", které na hlavní železniční trati na Prahu hlídkovaly.  

 2 - Štětský přívoz, byl od roku 1938 jakýmsi hraničním přechodem mezi "Druhou republikou" a odtrženými Sudety. Prostředkem Labe totiž probíhala nová státní hranice. Zatímco Štětí bylo již plně německé na hněvickém břehu Labe hlídkovalo Československé vojsko, stála zde celnice a ozbrojené hlídkové stanoviště s kulometem namířeným na druhý břeh. K žádnému konfliktu zde naštěstí nedošlo a již od března roku 1939 byl Německý i zbytek republiky. K dramatickým událostem dochází na přívozu u Labe 5. května 1945, kdy občané Račic, Hněvic, spolu s železničními zaměstnanci z hněvického nádraží zde odzbrojují přes 40 000 německých vojáků. Spousta všeho možného materiálu jak vojenského tak i civilního - různých zásob potravin je vojákům odebírána a posílána do Prahy, Roudnice na ONV k dalšímu rozdělování. Při této příležitosti se nesmí zapomenout, že dne 5. V. 45 odeslali také odebrané zbraně německým vojákům na pomoc Praze. Byly to pušky, kulomety s náboji, pancéřové pěsti a ruční granáty.

 3 - Na tomto místě stával pracovní tábor, který využíval štětský cukrovar (b). Ten v tomto období dodával mimo jiné i německému Wehrmachtu. Podle pamětníků zde byli dělníci ubytováni v ohrazeném táboře o šesti barácích přímo na okraji závodu. Jednalo se především o francouzské zajatce. To potvrzuje i dopis, který svému příteli napsal jistý Walter, který v tu dobu ve Štětí sloužil.

Kolem cukrovaru vedla silnice spojující Mělník a Litoměřice (a). Čirý ruch na ní panoval především koncem války, kdy byla přeplněná ustupujícími německými vojsky i civilisty. Podle vzpomínek pamětníků byla 9. května 1945 tato kolona uprchlíků postřelována sovětskými letadly a u silnice před cukrovarem zůstalo ležet několik zabitých osob (dle svědectví 5 - 6).

 4 - Na místě panelového domu stával původní hostinec "U černého koně". Zde dne 7. května 1945 místní Češi ustanovili Národní výbor v tomto složení: V. Haken, Sláva Horáček, K. Chromčák, V. Korouš, K. Kratochvíl, V. Kubánek, Karel Lejnar, Leo Nedělský, R. Rezek, Ant. Šantín, F. Šašek, F. Vacek, V. Voseček, V. Zoubek a Jos. Zýcha. Předsedou byl zvolen Karel Lejnar, největší sedlák ve Štětí. Ještě toho večera požádali dosavadního německého starostu Hugo Gränze, aby předal úřad Národnímu výboru. On ale prohlásil, že nemá instrukce od Landratu v této věci. Landrát byl za protektorátu německý název pro okresní hejtmanství. Má-li být utvořen Národní výbor, domnívá se, že by měl být složen ze dvou Němců a jednoho Čecha a že navrhuje pány Jos. Mangolda, V. Fiedlera a Fr. Šaška. Předseda NV pan Karel Lejnar prohlásil, že Národní výbor byl zvolen českým občanstvem a to nyní rozhoduje. Dne 9. května byl celý městský úřad převzat do českých rukou bez podmínek.  

 5 - Budova místní radnice byla postavená roku 1864 a původně sloužila jako budova soudního okresu Štětí. V budově sídlil také c.k. berní úřad, oddělení finanční stráže, bylo zde též četnické velitelství, notářství a Okresní výbor. V dobách okupace zde byl okresním soudcem JUDr. Geppert. Ten byl v roce 1945 spolu s manželkou a dětmi odsunut do Německa. Zajímavostí je, že jeho syn Has sloužil u Hitlerjugend na říčním kolesovém parníku Mělník. Za války přejmenovaném na Leitmeritz. Radnice stávala od roku 1939 do roku 1951 v domě s průjezdem, kde se nyní nachází večerka (bývalý Ferrari Bar). Pomník před radnicí dříve stával v Bezručových sadech. Původě na jeho místě stál pomník císaře Josefa II. Který v roce 1918 strhli českoslovenští vojáci. Následně zde byl postavený pomník padlým v I. světové válce, ten byl pro změnu stržený v roce 1946. Německy znějící jména vojáků příliš dráždila nové české osídlence, bez vztahu k městu a krajině.

6 - Dům čp. 11 na břehu Labe vybudovala německo-židovská firma Rudolf Heller a syn v r. 1920. Výrobní objekt a přilehlý areál domů sloužily jak výrobě usní tak i ubytování zaměstnanců. Před německou okupací stačila část Hellerovy rodiny uprchnout do Holandska, někteří, co to nestihli, bohužel skončili v koncentračních táborech. Před koncem války v dubnu 1945, při náletu spojeneckých letadel na hněvickou rafinerii benzinu, spadlo několik bomb také do Labe před koželužnou a tlaková vlna rozbila všechna okna nejen v koželužně, ale i v blízkých domech. Po druhé světové válce se stal národním správcem v koželužně pan Horáček, jeden z Čechů, kteří zde přežili německou okupaci, ale znárodněný podnik neprosperoval, takže výroba skončila r. 1949.

 7 - Dnešní budova restaurace Palermo byla postavena roku 1871 - 72. Nejdříve zde byly nájemní byty, v letech 1888-1945 německá chlapecká měšťanka a od roku 1888 také městský úřad. V místním sále se též promítaly filmy. V roce 1938 a následně v roce 1945 posloužil právě tento sál jako shromaždiště obyvatel určených k oběma odsunům.

C - Na budově Základní školy Školní se nachází pamětní deska osvobození města. To "osvobodila" 10. května 7. pěší divize 2. polské armády, kterou 14. května 1945 vystřídala Rudá armáda.

8 - Základní škola T. G. Masaryka byla postavená v letech 1933-34. Jejich komplex obsahoval mateřskou, obecnou, měšťanskou a pokračovací školu s českým vyučovacím jazykem. Prvním ředitelem školy se stal český vlastenec Augustin Lukeš. Ten se stal také prvním českým starostou města od třicetileté války. Pro protiněmeckou činnost ho Němci ve válce zatkli a zemřel v koncentračním táboře Osvětim. V době rozrůstající se národností nenávisti a rozmachu hnutí Konrada Henlaina byla stavba nové a obzvláště české školy dalším důkazem "české rozpínavosti" v oblasti Sudet. Není proto divu, že se zfanatizovaní henleinovci pokusili této činnosti zabránit. Těsně před otevření nových Masarykových škol v roce 1934 se pokusili budovu školy zapálit. Na podporu akce štětských soukmenovců se do města vydaly houfy Němců z blízkých vesnic. Zdejším Čechům přijela zase pomoc z Mělníka, Brandýsa a Roudnice a přes Labe se přepravili obyvatelé Hněvic a Račic. Ti prý byli vyzbrojeni kosami a vidlemi jako ve středověku. Vypadalo to na pořádnou rvačku, ale zmobilizovaná státní policie včas uzavřela vstupy do města a tak nedošlo k potyčkám ani zapálení školy. V roce 1938 a následně v roce 1945 sloužily učebny školy jako shromaždiště obyvatel určených k oběma odsunům.

11 - V areálu bývalého lomu, na místě, kterému místní říkají "Traktorka" se v dobách okupace nacházel pracovní tábor. Tento tábor byl v porovnání s tím cukrovarským o hodně menší. Nacházely se zde pouze tři baráky a zde internovaní dělníci pracovali ve vozovně firmy Őttl. Továrna na výrobu vozů (fasuňků) za koňské potahy zde stávala od r. 1920 (d) . Po svém majiteli se jmenovala ÖTTL (ötlovka). Výroba vozů především pro armádu ve stračenské ötlovně běžela až do druhé světové války. V roce 1948 se znárodněná továrna přejmenovala na Sport. Stará "ötlovka" stávala při cestě k cukrovaru u kapličky (viz. foto).

 12 - Vlaková stanice Štětí. Stejně jako vlaková stanice v Hněvicích i ta štětská trpěla v roce 1938 přívalem uprchlíků z obsazených Sudet. Ve válečných letech probíhal provoz na zdejší železnici vcelku normálně. Pravidelné vlakové spoje pro civilní obyvatelstvo střídaly vojenské vlakové soupravy s armádním vybavením a vojskem. V posledních měsících války je vystřídaly transporty s vězni koncentračních táborů. V roce 1945 odtud směřovaly přeplněné vlakové soupravy s odsunovaným německým obyvatelstvem. Podle líčení očitého svědka probíhal odsun takto: "Noc před odjezdem byla ve městě velmi vzrušená. Všechny domy byly osvětlené, Češi hlídkovali, v německých domácnostech se až do rána pálily nepotřebné nebo kompromitující věci a na cestu se balily jen nejpotřebnější předměty. Po páté hodině ranní se začali Němci shromažďovat na náměstí se svými balíky, bílé pásky na rukávech. Každý si směl vzít jen 30 kg zavazadel na příručním vozíku nebo v dětském kočárku. Před budovou soudu odevzdávali klíče od svých domů. Pak se vydali na poslední cestu městem. Průvod zabíral celou šířku Nádražní ulice a pomalu a poslušně se vlekl k nádraží. Uslzené obličeje žen a zaťaté pěstě mužů. Asi 1000 Němců se shromáždilo na nádraží. Nakládání zavazadel trvalo až do odpoledních hodin. Slunce pálilo a Němci v teplých šatech se pekli horkem. Teprve po 15.00 hod. se pohnul dlouhý vlak a po chvíli zmizel za štětskými vinicemi."