PRACOVNÍ TÁBORY NA ŠTĚTSKU

 Život v německém Štětí byl za války vcelku klidný a příliš se nelišil od toho předválečného. Podle pamětníků nebýt přítomnosti německých vojáků, praporů s hákovým křížem a občasných cvičení protileteckých poplachů, nikdo by si, alespoň v prvních letech okupace, válku moc neuvědomoval. Spolkový a společenský život probíhal dále, jen s tím rozdílem, že už se ho neúčastnily spolky české.

Oblast Sudet byla vždy bohatá na průmyslovou výrobu. Nacházelo se zde mnoho prosperujících podniků, jejichž výroba se během války stala velmi důležitou pro německou válečnou mašinerii. Tyto podniky byly z velké části v rukou německých vlastníků již před rokem 1938. Ty, které vlastnili čeští či židovští majitelé byly se zabráním Sudet vlastníkům zabaveny, převedeny pod německou správu a nacifikovány. Tomuto procesu se nevyhnuly ani podniky ve Štětí. Cukrovar, jirchárna, koželužna i vozovna byly pod nucenou správou. Na jaře 1942 jmenoval Adolf Hitler durynského župního vedoucího Fritze Sauckela generálním zmocněncem pro pracovní nasazení. Byly zavedeny hromadné nucené nábory, takže již v srpnu 1942 pracovalo v německých podnicích 3,4 miliónu zahraničních dělníků a během dalšího půl roku vzrostl počet nuceně nasazených o další 2 milióny. Život dělníků v mnohém příliš nelišil od zajatců v koncentračních táborech. Ubytování tvořily "lágry" s řadami typizovaných montovaných přízemních baráků, vyrobených z nestrategické suroviny - dřeva. V místnostech se mačkalo pohromadě vždy až 14 lidí. Spalo se na pryčnách bez matrací, plných štěnic, každý přikrytý tenkou dekou. Tento typ ubikace se téměř stal jedním ze symbolů práce v době dvanáctileté existence třetí říše. S velmi malými odlišnostmi se bylo možné setkat s týmž způsobem ubytování nuceně nasazených jak v Německu, tak v Protektorátu a na takovéto kolonie měly výhled i obyvatelé městečka Štětí.  

 Jednalo se však "jen" o malé tábory pro několik desítek totálně nasazených dělníků a válečných zajatců převážně, Z Ukrajiny, Ruska, Polska, Belgie a Francie. Třetí a největší tábor nenacházel se přímo ve Štětí, ale na druhém břehu Labe v nedalekých Hněvicích. První tábor ve Štětí, ten větší, využíval štětský cukrovar, který v tomto období dodával mimo jiné i německému Wehrmachtu. Podle pamětníků zde byli dělníci ubytováni v ohrazeném táboře o šesti barácích přímo na okraji závodu. Druhý tábor se nacházel v areálu bývalého lomu, na místě, kterému místní říkají "Traktorka". Tento tábor byl v porovnání s tím cukrovarským o hodně menší. Nacházely se zde pouze tři baráky a zde internovaní dělníci pracovali ve vozovně firmy Őttl (později závod "Sport"), která byla dodavatelem vozů výhradně pro Wehrmacht. Jedním z krásných důkazů o práci totálně nasazených ve Štětí je pohlednice, kterou adresoval 1. září 1941 jistý Walter svému příteli.

 S tím, jak válka postupovala a spojenecká vojska získávala převahu, přibývalo přímých útoků na německé průmyslové zóny a výrobní zařízení. Spojenecké nálety působily německému průmyslu obrovské materiální ztráty a tak muselo německé velení nalézt způsob, jak zničenou výrobu nahradit a jak jí před spojeneckými letadly ochránit. Pro projekt Herbert se zdálo být takovým dobrým místem "za větrem" území nedaleko Hněvic. Projekt Herbert byl do seznamu objektů státní správy zapsán dne 10. listopadu 1944 pod číslem 559 jako Treibstoffanlage D.1 Großtanklager wirtschaftliche Forschungsgesellschaft GmbH (hybridní zařízení, velký sklad pohonných hmot patřící do koncernu WIFO - Wirtschaftliche Forschungsgesellschaft). Stejně, jako většina podobných německých projektů, byl i Herbert stavbou opravdu megalomanskou. Samotné podzemní skladovací nádrže na benzín měly mít zdvihový objem 60 000 metrů krychlových. K tomu je nutné započítat vybudování infrastruktury, ubytovací a administrativní kapacity, technické zázemí a mnoho dalšího. Součástí celého závodu byly podzemní kryty, železniční vlečka, nově byla vybudována silnice do Roudnice nad Labem, přístaviště pro nákladní lodě na Labi a uvažovalo se i o vybudování mostu do Štětí (údajně stavební práce započaly) a dokonce i o ropovodu do Vídně.

Mimo odborné zaměstnance německé národnosti pracovali na projektu totálně nasazení dělníci a zajatci snad z celé tehdy okupované Evropy. K ubytování velkého počtu pracovních sil byly v závodu v Hněvicích vybudovány údajně dva pracovní tábory. Z úředních zpráv a od pamětníků víme, že se jeden nacházel přímo v objektu závodu a byl zřízen již v roce 1943. Druhý, menší tábor měl ležet ve vzdálenosti cca půl kilometru od závodu a byl zbudován pravděpodobně o rok později. Není úplně jasné, proč stály oba tábory takto odděleně, ale pravděpodobné je, že jeden z nich sloužil totálně nasazeným dělníků a druhý byl pro válečné zajatce. To, že druhý areál opravdu pracovním táborem, není potvrzené, ale v hlášení 93. bombardovací perutě, 8. americké letecké armády o bombardování 17. dubna 1945 se píše, že zasažen byl i tábor v lesích nedaleko závodu. Druhou teorií je, že se nejednalo o tábor, ale kasárna strážní služby závodu. To by mohly potvrzovat obranné okopy, které se nacházely okolo budov a které jsou patrné dodnes. Každopádně existence prvního většího tábora je potvrzená.

Práce na stavbě byla opravdu těžká, o čemž nám vypráví útržkovité vzpomínky pamětníků. Na rozdíl například od podzemní továrny Richard nedaleko Litoměřic, kdy byl ke stavbě využit již stávající lom, zde se stavělo vše doslova od základů. Mezi běžné práce proto patřilo kácení lesa, kopání základů pro podzemní nádrže a jejich následné betonování, rovnání terénu i výstavba technických zařízení. Pracovalo se 12 hodin denně skoro bez přestávek a s nedostatkem stravy. Bylo jedno, zda šlo o totálně nasazeného dělníka nebo vězně. Německé strážní oddíly toto nijak nerozlišovaly. O počtu zavražděných, nebo zemřelých přímo při stavbě závodu se nedochovaly žádné dokumenty, ale je téměř jisté, že zde k takovým nešťastným událostem docházelo. Stejně, jako nemůžeme vyloučit i úmrtnost z řad německých zajatců, kteří zde byli později zadržováni. Smutnou tečkou za existencí internačního a pracovního tábora v Hněvicích, byl dvouměsíční šestisetkilometrový pochod smrti z Hněvic do Hamburku, za únorových mrazů roku 1945. Pochod bez jídla a s noclehy zpravidla ve studených stodolách nakonec přežilo jen dvě stě z šesti set vězňů.

Po osvobození republiky v roce 1945 byl objekt po dobu několika měsíců využíván Rudou armádou. Konkrétně od 25. 5. do 30. 9. 1945 zde byl umístěn 1. ženijní prapor. V tuto dobu zde též došlo k velké nehodě a výbuchu uskladněných pohonných hmot. Podle jedné verze se nehoda stala, když zde Rudá armáda přečerpávala pohonné hmoty, podle druhé k nehodě došlo při demontáží některého z technických zařízení, které Rudá armáda "zabavila" a plánovala odvézt do Sovětského svazu.  

Vězeňské baráky RAD

Pohlednice, kterou adresoval 1. září 1941 jistý Walter svému příteli.

 Štětí 1. / 9. 1941

Drahý příteli!

Stran tvého pohledu, co nejsrdečněji Ti děkuji a upřímně tě zdravím. Jsem tu od 9. srpna v samostatném komandu a mám 10 zajatých Francouzů. Nejprve jsem celé komando založil, dalo nám to spoustu práce. Na nedělní dovolené jsem tu byl už dvakrát. Jinak se mi daří dobře, doufám, že Tobě také. Dopis uzavírám nejsrdečnějšími pozdravy starému příteli. Přeji štěstí,

Walter

Rekonstrukce jednoho z táborů WIFO na "Benzině". Podle nalezených pozůstatků tábora.