ZÁHADNÝ EMIL OSTERMANN

 Štětský hřbitov je vcelku nenápadné a tiché místo. Mezi velkým množstvím nových hrobů se sem tam krčí hroby starých obyvatel města, a to převážně německých. Jiné to je kolem hřbitovních zdí. Velké rodinné hrobky tu vypovídají mnohé o obyvatelích města. Jsou honosné se sochařskou výzdobou a svědčí nejen o tom, že dříve měli lidé k posmrtnému životu úplně jiný vztah, ale i o jejich majetkových poměrech. V přední části hřbitova se u pravé zdi "krčí" hrobka rodiny Ostermann. Na první pohled není moc honosná. Na strohých kamenných deskách čteme jména Wenzel Mildner, zemřel 19. 9. 1895 ve věku 89. let, Johanna Ostermann, zemřela 3. 9. 1907 ve věku 76 let a dělovými kříži označené jméno Emil Ostermann, kriegsfreiwilliger (válečný dobrovolník), narozen 13. 5. 1898, vermisst im Juni 1917 in Italien - zmizel v červnu 1917 v Itálii. Dole je pak nápis: "Trennung ist unser Los Wiedersehn unsere hofsnung" - "Odloučení je náš úděl, shledání je naše naděje." Pro obsah této knihy je zajímavý, a záhadný, právě Emil Ostermann, i když záhadná je v podstatě celá rodina. Vzhledem k tomu jak náhrobek vypadá, lze předpokládat, že rodina byla vcelku zámožná, přesto se o této rodině podařilo zjistit vcelku málo. Přesto to, co se podařilo zjistit svědčí o tom, že rodina Ostermannů nebyla nevýznamná.

Po pátrání v matrikách se podařilo sestavit malý rodokmen rodiny. Paní Johanna se narodila v roce 1831 jako dcera Wenzela Mildnera (*1806 - bratr Josepha Mildnera, starosty Štětí v letech 1844 - 64), provdala se za Eduarda Ostermanna, mistra punčocháře ze Štětí č.p. 95, bratra Aloise Ostermanna (* 20. 6. 1830), a dala mu tři syny. Byli to Emil Wenzl (*25. 5. 1860), Maxmilian Josef (*30. 1. 1864) a Hugovi (*1876). Maxmilian Josef byl v letech 1892 - 1895 duchovním správcem farnosti Sušany a od roku 1895 do své smrti 18. 3 1896 duchovním správcem farnosti Hrušovany u Chomutova. Vraťme se ale k "našemu" Emilu Ostermannovi.  

 Emil byl synem Emila Wenzla Ostermanna a Marie Josefy roz. Killich (*12. 5. 1863). Sňatek proběhl v kostele ve Štětí 5. 11. 1889. V roce 1897 (1. 2.) se narodila Maximiliana Marie a o rok později (13. 5.) se narodil Emil Josef. Oba v Tuhani. V tu dobu totiž Emil Wenzel působil jako učitel na základní (lidové) škole a bydlel zde z domě č.p. 30. Ve Štětí bydlela rodina nejprve v domě č.p. 213, později, po návratu do Štětí 1. 4. 1905, se zabydlela v domě v Nádražní ulici č.p. 288. V roce 1918 byl Emil Wenzel předsedou Spar- und Vorschussverein in Wegstädtl - Sdružené spořitelny a záložny ve Štětí.

Samotný Emil byl zpočátku velkou záhadou. V žádných seznamech padlých, ani nezvěstných C. a K. armády totiž nebylo jeho jméno uvedeno. Původně jsme totiž předpokládali, že se narodil ve Štětí a katolické matriky z roku jeho narození nebyly dostupné. Bádání na správnou stopu přivedl sčítací arch rodiny Ostermannů z roku 1921. Po dlouhém luštění záznamu, otec Emil totiž pěkně škrabal, se podařilo nalézt místo narození jeho sestry - Tuhaň (viz. předchozí odstavec), a tak došlo i na průzkum matrik s datem Emilova narození a ejhle, byl tam. Došlo tedy na návrat k seznamu ztrát, ale tentokrát se hledalo jméno Emil Otermann, místo narození Tuhaň, okres Dubá. A bohužel, nic, a to i přes to, že C. a K. úřední aparát pečlivě evidoval nejen odvedence, ale vojáky jak zraněné, tak zajaté i padlé. V jakém roce Emil narukoval také nevíme přesně, ale vzhledem k tomu, že víme, jak se rukovalo do c. a k. armády, můžeme alespoň odhadnout rok (pozn.1).

Kdyby byl Emil povolán "úředně", nastoupil by  na jaře 1916. Z nápisu na náhrobku však víme, že byl dobrovolníkem, což znamená, že mohl nastoupit od věku 17 let. Tedy již v roce 1915, pokud tedy jeho otec, nebo matka daly souhlas. To můžeme sice jednoduše a lidsky zpochybnit, protože který rodič by svého 17letého syna pustil do války, ale v silně vlasteneckých rodinách s pocitem zodpovědnosti vůči císaři to vyloučit nemůžeme. Zpočátku byla tato dedukce jediné, co jsme o Emilu Ostermannovi měli a žádné další prohledávání archivů výsledek nepřineslo. Kramerius, archiv Vojenského historického ústavu, archiv Rakouské státní knihovny ani Landsbibliothek své tajemství nehodlaly vydat. Padlých Ostermannů se nalezlo hodně a dokonce i dva nebo tři Emilové, žádný však nebyl ten náš, štětský. Z kenotafu, on totiž Emil Ostermann na štětském hřbitově vůbec pohřbený není, se dozvíme, že zmizel v Itálii, respektive na italské frontě v roce 1917 a to mohl být problém. Boje na italské frontě byly kruté, obzvláště v Dolomitech a vojáci velmi často mizeli po sněhovými lavinami nebo lavinami kamenů a sesuvy skal, které nad zákopy odstřelilo nepřátelské dělostřelectvo. A nejen jednotliví vojáci, ale celé roty nebo čety a často nezůstal nikdo, kdo by podal svědectví o tom kolik mužů padlo, a kteří to byli (pozn.2). 

 S tím, že zůstane Emil jen jménem na náhrobku nebylo možné se smířit, a tak pátrání pokračovalo dál. Úspěch, alespoň částečný, se nakonec dostavil v databázi Ústředního vojenského archivu, kde se, podle místa narození, objevilo jméno vojáka Emila Oslomanna. Jméno sice nesouhlasilo, ale datum, místa narození a domovská příslušnosti ano. Souhlasil i záznam o zmizení vojáka - Itálie 1917. Tedy totožný údaj jako je uvedený na kanotafu na štětském hřbitově. Problém byl tedy jen se jménem Oslomann, protože ani toto jméno nebylo uvedeno v žádném ze seznamu ztrát C. a K. armády. Nezbývalo, než oslovit přímo Vojenský ústřední archív. Po zhruba 14 denním čekání přišla odpověď. Jméno Emila Ostermanna opět nebylo nikde nalezeno. Nejlépe nám to vysvětlí samotný dopis od VÚA: "Kmenové listy osob narozených v letech 1887 - 1900 byly bohužel v 70. a 80. letech minulého století téměř všechny vyskartovány. Vzhledem k tomu, že s největší pravděpodobností neměl důstojnickou hodnost, nemá ani Kvalifikační listinu. Mohl být po válce dodatečně prohlášen "za mrtva". Dělo se tak v případech, že se muži nevrátili z války, ze zajetí anebo s legiemi. Počátkem 20. let probíhalo dohledávání přes červený i černý kříž, zajatecké tábory, lazarety, nemocnice, oslovováni byli spolubojovníci z dané jednotky. Pokud se nepodařilo dohledat, zda dotyčný zemřel v zajetí, jeho hrob (zda byl někde po ofenzivě pochován apod.) nebo zda prokazatelně padl, tak den, kdy pak byl dotyčný naposledy spatřen živý, byl soudem prohlášen jako den úmrtí (tzv. "den, který nepřežil"). To by bylo uvedeno v Kmenovém listu, avšak vzhledem k tomu, že se nedochoval, nelze v našich fondech dohledat datum a místo úmrtí. V případě Emila Oslomanna byl prověřen záznam v Kartotéce padlých. Záznam je skutečně veden na Emila Oslomanna, narozeného 13. 5. 1898 v Tuhani. Prověřili jsme i číslo jednací, pod kterým měl být prohlášen "za mrtva", avšak dokument byl bohužel již ve 30. letech minulého století vyskartován. Dále byly prověřeny záznamy v Úmrtních matrikách 1. praporu polních myslivců, avšak ani zde nebyl dohledán žádný záznam - ani k osobě Emila Ostermanna, ani Emila Oslomanna." 

Odpověď "nepotěšila", protože vlastně na nic neodpověděla. V době, kdy se čekalo na odpověď VÚA, jsem také prověřil matriky všech tří Tuhaní (okr. Dubá/Č. Lípa, Semily a Mělník) a ... mimo "našeho" Emila (Ostermanna - viz. výše) jsem žádného jiného Emila, a hledal jsem s datem narození 13. 5. 1898 jakéhokoliv Emila, nenašel. Po poradě s několik kamarády, vojenskými historiky a nadšenci, jsme dospěli k názoru, že Emil Oslomann je opravdu Emil Ostermann a ke zkomolené jména došlo při přepisu z Němčiny. Je totiž nepravděpodobné, že by se ve stejný den a na stejném místě narodily dvě osoby s tak podobným příjmením, obzvláště, když o jednom neexistuje matriční záznam, a aby oba dva zmizeli ve stejný měsíc a rok na stejném bojišti Velké války. Takže, "s pravděpodobností hraničící s jistotou" může říct, že:

Emil Josef Ostermann, narozený 13. května 1898 v Tuhani, okr, Dubá, příslušný do Štětí, syn učitele Emila Wenzla Ostermanna ze Štětí a Marie Josefy roz. Killich ze Štětí, příslušník 1. praporu Tyrolských císařských myslivců (pozn.3) zmizel dne 25.6.1917 u Artigery na Italské frontě. Jeho tělo nebylo nikdy nalezeno, neví se tedy zda zemřel v zajateckém táboře, byl pohřben jako neznámý voják v hromadném hrobě nebo jeho tělo dodnes leží nepohřbené v italské půdě. Později byl výnosem č. 198 prohlášen za mrtvého.  

POZNÁMKY:

 1 - Branná povinnost byla uzákoněna v roce 1912 pro všechny muže Rakouska-Uherska ve věku od 20 do 22 let. Seznamy branců se vypracovaly na základě podkladů starostů obcí, kterým se v říjnu museli nahlásit všichni, kteří se následujícího roku měli dostavit k odvodu. Odvody se konaly každoročně pravidelně v březnu a dubnu, v případě potřeby byly vyhlašovány odvody dodatečné. Do války však byli povoláni i příslušníci domobrany, tedy všichni bojeschopní muži ve stáří 19 - 42 let. V první výzvě byli zařazeni všichni, kteří v běžném kalendářním roce dosáhli nebo měli dosáhnout věk 19 - 37 let, ostatní do 42 let patřili do výzvy druhé. Domobranci první výzvy, kteří absolvovali vojenský výcvik, bývali zpravidla zařazováni do skupiny bojujících, ostatní a celá druhá výzva do skupiny nebojujících, v případě potřeby ale mohli být ke službě v poli použiti i dostatečně tělesně zdatní příslušníci 2. výzvy mající vojenský výcvik. Později (1. 5. 1915) byla domobranecká povinnost rozšířena na muže od 18 do 50 let. Dobrovolně však mohli do armády vstoupit muži od 17 let (se souhlasem zákonného zástupce).